Podnikatelské příležitosti
červen 2008

kdo pozdě chodí, sám sobě škodí
Lidé v Česku si pořád stěžují, na všechno a na všechny okolo sebe, jenom ne na sebe. Tuhle jsem potkal jednoho ze svých spolužáků. Zeptal jsem se ho jak se mu vede a dozvěděl se, že špatně, že prý těžce pracuje na státním úřadě kde se projednávají žádosti českých zemědělců o dotace. Vyprávěl mi, jak pracuje přes čas a po cestě z práce a do práce když stojí s autem v zácpě, stále vymýšlí nové důvody proč žádost o dotaci zamítnout. Povídám mu, že také podnikám a ještě štěstí, že teda nejsem český zemědělec a nemusím si u něj žádat o dotace. Na to jsem se dozvěděl, že ne každému jeho žádost zamítne, že když žadatel projeví o něj zájem a navštíví ho a popovídá si s ním o té žádosti, tak že se prý vždy řešení najde. Tenhle můj bývalý spolužák mi povídal, že by chtěl také podnikat, ale že neví v čem, že nemá příležitost, nápad a že neumí jazyky, že prý je moc starý.

Tak po tomhle setkání mi napadlo napsat pár řádek o příležitostech v podnikání. Jednou z příležitostí jak získat peníze pro podnikání jsou právě dotace a granty. Samozřejmě, takovýhle způsob projednávání žádostí o dotace nebo granty je možný jen v Česku. V Británii je těžko představitelný. Zatímco v Británii jsou podmínky předem dané, přesně určené, stejně tak termíny a obě strany je dodržují, tak v Česku je běžným zvykem, že se podmínky mění v průběhu situace podle toho jak je právě potřeba.

My se například účastníme často různých grantových řízení a na počátku našeho podnikání v Británii jsme se účastnili řízení o přidělení dotace na rozjezd podnikání. Vždy jsme buď zadarmo nebo za malý organizační poplatek dostali seznam požadavků, co přesně a do kdy a kam předložit. Tím byly vymezeny podmínky a zbytek byl na nás. Byla to příležitost a bylo na nás zda a jak ji využijeme. Většina mých známých okolo mne stále přemýšlí a rozmýšlí a zase přemýšlí.... a čas běží a termíny do kdy se mělo to či ono udělat propadnou. Když se jich zeptám o čem přemýšlejí, většinou se dozvím, že "... se to musí rozmyslet, abychom se neošidili... ". Jenže podnikání je risk, je to o tom chopit se příležitosti, když ta příležitost je, protože za chvíli být nemusí.

Uvedu tu několik příležitostí, kterých jsem se chopil, když se zrovna naskytly. Žádnou z nich jsem neplánoval dopředu a rozhodnutí o tom, zda do byznysu jít či nejít bylo otázkou velmi krátké chvíle.

Simulátory hardwarových klíčů

Nejdříve musím vysvětlit co to je hardwarový klíč a co to je simulátor, protože ne každý to ví. Začátkem 90-tých let byly dražší programy pro počítače, například různé projektantské programy pro strojírenství nebo stavebnictví vybavovány tzv. hardwarovými klíči. Hardwarový klíč byla krabička velikosti asi 3x3x1 cm, která se zasunula do paralelního portu počítače. S touto krabičkou program fungoval, bez ní nefungoval. Tyhle krabičky se dodávaly spolu s programy. Ke každé licenci byla jedna krabička, jeden hardwarový klíč. Mohli jste si namnožit disket kolik jste chtěli, ale najednou jste nespustili více programů, než kolik jste měli hardwarových klíčů, tedy licencí. Jenže nedostatek byl v tom, že tyhle hardwarové klíče byly poruchové. Když se hardwarový klíč porouchal, muselo se žádat u výrobce software o nový hardwarový klíč. A to trvalo a ne vždy vám bylo vyhověno. Často se muselo hodně zaplatit. Vedle toho stály projekční práce a čekalo se týdny na nový hardwarový klíč. Ztráty takové projekční kanceláře pak byly často vyšší než nová licence programu.

V Německu kolem toho byla spousta žalob na výrobce programů. Nakonec nejvyšší soud v Německu rozhodl, že uživatel software a hardwarového klíče má právo udělat taková opatření, aby zajistil chod programu i v případě poruchy hardwarového klíče. A to byla ta podnikatelská příležitost. Byli jsme jedni z těch, kdo se této příežitosti chopili. Vyvinuli jsme takzvané simulátory hardwarových klíčů. Simulátory hardwarových klíčů byly jiné krabičky, pracující na jiném principu než originální hardwarové klíče. Nejednalo se tedy o žádné kopie či plagiáty. Uvnitř simulátoru hardwarového klíče byla elektronika, která zajišťovala chod programu i bez původního hardwarového klíče.

Zájem o takovéto simulátory byl obrovský. Firmy, konstrukční a projekční kanceláře, si je kupovali aby měli jistotu, že budou moci projektovat a používat drahý návrhový systém i v případě poruchy hardwarového klíče a že nepřijdou o rozpracovaný projekt. Tato podnikatelská příležitost se udržela několik let, do té doby než se nasytil trh, než vyrostla konkurence a než dodavatelé projekčních programů přišli s novými způsoby ochrany vlastních programů. Ale byla to výzva a zajímavá podnikatelská příležitost. K jejímu získání stačilo číst tisk a včas se rychle rozhodnout. Ti co tehdy přemýšleli, aby se neošidili když do toho půjdou, ti možná přemýšlejí dodnes.

Skleněné figurky

V létě, myslím v roce 1996, jsem byl na Korsice. Prolezl jsem ji skoro celou a také jsem prolézal různé tamní obchody, abych viděl co tam mají a nemají. Objevil jsem tam obchod se suvenýry pro turisty. Kromě spousty všeho možnýho tam prodávali také skleněné broušené figurky. Takové co v Praze mají, nebo spíše mívali na každém rohu. Ty skleněné figurky v onom obchodě v Ajacciu byly ovšem francouzské výroby a notně drahé. Tak mi hned napadlo, co kdybych jim do obchodu dodával ty české, kterých bylo v Česku tolik že je bylo možno přehazovat vidlema a byly za babku. Dal jsem řeč s paní majitelkou a za týden když jsem se vrátil do Prahy jsem jí hned poslal gratis krabici českých vzorků s mými cenami. Asi za měsíc přišel z Ajaccia požadavek na velkou dodávku figurek. Figurky jsem nakoupil v Precioze a poslal je do Ajaccia. Udržel jsem se ještě další 3 roky. Byznys skončil tím, že Precioza mi nakonec odmítala figurky dodávat. Ale také to byla dobrá obchodní příležitost. Stačilo se jen rychle rozhodnout, hned a na místě a trochu málo investovat do krabice vzorků, které jsem poslal gratis na Korsiku.

Pashmina šály

Tak k téhle obchodní příležitosti jsem se dostal náhodou, jak se říká " jak slepý k houslím". Byl jsem v roce 1998 v Sydney a v centru tam mají Victoria building. Je to taková velká budova ve starém viktoriánském slohu, kde na ochozech uvnitř dokola jsou obchůdky se vším možným. Ta budova má tuším 3 patra. Někde, snad ve 2.patře byl obchod s luxusním oblečením. Obchod patřil člověku jménem Joe Banana (mimochodem ten, co prý postřílel v USA samopalem pár lidí a hledali ho po celém světě). Tak jsem do toho obchůdku zašel. Ceny tam měli víc než noblesní a u vchodu hned knihu návštěv. V té knize návštěv byla samá zvučná jména, samé celebrity. Pak jsem si prohlížel ty oblečky co tam měli a najednou se tam se mnou začal bavit nějaký indický obchodník a nabízel mi pashmina šály z Nepálu. Asi si myslel, že jsem prodavač. Tak jsem předstíral, že jsem prodavač, dal jsem mu vizitku Joe Banana, co jsem sebral 5 minut předtím v krabici u té knihy návštěv a také jsem dostal jeho vizitku. Ty pashmina šály tam v tom obchodě také měli, jedna stála 2400 australských dolarů, to bylo tenkrát asi 50 tisíc Kč. A ten ind měl sebou tašku vzorků! Tak jsem milého inda odtáhnul na čaj na moje náklady a koupil jsem od něj na místě tu jeho tašku šál. Kus za $50. Dohodli jsme se, že se mu ozvu, a dám vědět, jestli se mi podařilo se s jeho šálama prosadit.

Šály jsem přivezl do Evropy a podařilo se mi je prodat jak v Londýně tak i v Praze. V Praze se prodávaly asi 2 nebo 3 roky v butiku v Pařížský ulici proti židovský synagoze za Kč 8000 v létě a skoro Kč 16,000 před vánoci. Jen v Praze se jich prodalo snad několik stovek. Ten butik v Pařížské ulici tehdá vedla butikářka, mimochodem francouzka. České butikářky do toho nešly, ty se specializují na second hand. V Londýně se těhle šál prodaly také stovky. Byznys skončil se změnou módy, nasycením trhu a poklesem cen. Dnes se tyhle šály prodávají tak za Kč 1200. A to už se nevyplatí se tím zabývat. Ještě mi pár desítek těch šál zbylo pro mé známé. Ale tak tohle byla také skvělá příležitost a stačilo se okamžitě rozhodnout. Jediná investice bylo pár dolarů za čaj s indem a za jeho tašku vzorků.

OBDII testery

V roce 2002 jsme definitivně skončili obchod s českým sklem a vrátili se k elektronice. Rozjeli jsme obchod s měřícími přístroji a na podzim toho roku se u nás objevil člověk a sháněl OBDII tester pro automobily. Vůbec jsem netušil co po mne chce a tak jsem ho vyzpovídal. Když odešel, prohlédl jsem Internet co to je OBDII. A dozvěděl se věci.... tím začal velký byznys. Během dvou měsíců jsme vyvinuli vlastní tester a hned v únoru 2003 jej začali nabízet. Nabízeli jsme jej za Kč 3500. Ve srovnání s firmou Bosh jsme byli asi 20x levnější. Zájem byl obrovský a vyrobili jsme ze začátku na koleně asi 2000 kusů, pak jsme výrobu zadávali do různých dílen. Celkově jsme do konce roku 2004 vyrobili několik modelů a přes 30 tisíc kusů. Valná většina šla do Německa, Francie a Anglie. Byznys skončil nasycením trhu, příchodem dalších výrobců a také nahražením normy OBDII novým systémem CAN. Ale co je podstatné na tomto příkladě - jak začal byznys. Nenápadnou návštěvou jednoho člověka z českého vesnického autoservisu a naším rychlým rozhodnutím. Investice byly nepatrné, několik stokorun, ne více než Kč 1000.

Jak je vidět z těchto několika příkladů, byznys nestojí na tom, jestli máte miliony dolarů, anebo správné konexe na ministerstvu, které zajistí vládní zakázky. Podstatné bylo naše včasné a rychlé rozhodnutí a také žádné omezování státními úřady, jak je v Česku obvyklé. Naproti tomu znám v Česku desítky lidí, kteří už roky přemyšlejí a rozmýšlejí, že začnou podnikat ... prý až vymyslí v čem a seženou výhodný úvěr na miliony eur (nejlépe takový, který nebudou muset vracet). Tak tihle lidé nikdy nezačnou a budou přemýšlet do konce svého života.