Daň z přidané hodnoty
březen 2011


Petr Nečas
předseda české vlády v březnu 2011

Na začátku roku 2011 začala česká vláda plnou silou pracovat na úpravě DPH. Nejprve se snažila veřejnosti namluvit, že DPH je nutné zvýšit, aby se pokryly výpadky způsobené budoucí důchodovou reformou. Vlastní důchodová reforma však byla teprve v plenkách a vládní úředníci neměli téměř žádné plány, jak ji budou skutečně realizovat. Skutečným důvodem zvýšením DPH tak zůstala potřeba pokrýt obrovitý a stále rostoucí schodek státních financí. Není žádným tajemstvím, že státní dluh ČR má hlavní příčiny jednak v české privatizaci a jednak v rozkrádání státního majetku zkorumpovanými státními úředníky.

Když se české vládě nepovedlo prosadit pohádku o nutnosti zvýšení DPH kvůli budoucí důchodové reformě, zveřejnila česká vláda přehled sazeb DPH v ostatních zemích Evropy. Tím se mělo dokázat, že česká DPH je stále ještě jaksi "v relaci" s ostatními evropskými zeměmi. Ze seznamu ovšem česká vláda taktně vypustila Švýcarsko, které má 3 sazby DPH, tu nejvyšší ve výši 8%. Takovouto informaci pochopitelně není žádoucí v České republice příliš publikovat. Každý myslící člověk ví, kde je Švýcarsko a mohl by se začít ptát, proč Švýcarsko které je zhruba stejně velké jak ČR, navíc je hornaté s 41,285 čtverečními kilometry a má 7.7 milionu lidí, nemá žádné významné zdroje surovin (podobně jak ČR), jak je možné, že tato země má DPH jen 8% a ČR potřebuje 2.5-krát vyšší DPH.

Argumentovat, že Švýcarsko není v EU, kdežto ČR je členem EU, dost dobře nejde. Švýcarsko je přidruženým členem EU, krom toho Bruselští úředníci nikdy nenařídili ČR DPH ve výši 20%. Příčina proč Švýcarsko má malé DPH a ČR má vysoké DPH je ve způsobu fungování obou států. Švýcarsko je řízeno v prvé řadě úředníky, profesionály, kteří se na svoji úřednickou dráhu připravují. Naproti tomu Česká republika je řízena politiky, amatéry, kteří se na svoji činnost - řídit stát - nikdy nepřipravovali (pomineme-li politická stranická školení). V této souvislosti si vzpomínám na výrok ing. Klause na začátku 90-tých roků, když byl předsedou českého Občanského Fóra. Ing. Klaus tehdy prohlásil, že češi musí mít trpělivost, protože nikdo nespadl učený z nebe a oni se teprve musí naučit řídit stát. Od té doby uteklo 20 roků a čeští politici se stále učí řídit stát.

DPH
International VAT and IPT Services

Zcela nedavno jsem objevil na diskuzním fóru na portále volny.cz zajímavý příspěvek. Předkládám jej v původním znění, nevím kdo je autorem, ale posuďte jej sami:

Od Čech [Odpovědět] z 11. 3. 07:50

Je zavádějící se domnívat, že i když se v dnešní Nečasově vládě objevila řada těch, kteří chtějí asi opravdu a čestně změnit stav ve společnosti, tak že dojde k úplné změně. Stále za sebou vlečeme tu skutečnost, že to, co není zakázáno je dovoleno. Celý národ toho využívá. Takže nutno je změnit systém. Systém státní administrativy. Staří kapři si svůj rybník sami nevypustí a mladé mezi sebe nepustí.

Jádro věci může být viděno v nepřijetí zákona o státní službě. Zarážející je, že ani Fischerova vláda kdysi a žádná ze současných politických stran nemluví v souvislosti s proti-korupčními opatřeními (a obecně v souvislosti se zlepšením fungování našeho vcelku mizerně fungujícího státu) o přijetí zákona o státní službě. Jeho neexistence je totiž naprostý skandál.

Zrekapitulujme si fakta.

Zákon o státní službě přijala Česká republika na poslední chvíli před vstupem do Evropské unie, protože bez něj se vstup mohl také nekonat. EU totiž požadovala: buď odpolitizujete státní správu a zavedete v ní pravidla běžná v civilizovaných zemích, nebo budete mít vážný problém.

V členských zemích EU jsou státní úředníci zvláštní kastou nejen proto, že mají zajišťovat hladké fungování státu bez politických tlaků, ale také proto, že zajišťují implementaci pravidel EU, jakož i dohled na pohyb evropských fondů.

Česká republika byla Bruselem za absenci kvalitního zákona o státní službě pravidelně kritizována. V roce 2002 zákon nakonec s remcáním přijala, do EU vstoupila, ale pak jeho účinnost několikrát odložila. Jako své poslední rozhodnutí v úřadě účinnost zákon naposledy odložila vláda Jiřího Paloubka v létě 2006 s tím, že pokud by zákon začal naplno platit od začátku roku 2007, tak jak se předpokládalo, stálo by to příliš mnoho peněz.

Ministr vnitra Ivan Langer později Topolánkově vládě navrhl zrušit zákon o státní službě ještě před tím, než v roce 2009 začne fungovat. Argumentoval tím, že je ho třeba nahradit zákonem, jenž by státní úředníky postavil na roveň jiných zaměstnanců, kteří se řídí Zákoníkem práce. Státní zaměstnanci by tak ztratili například nárok na postup podle kariérního řádu, příplatky k platům a důchodům, jakož i ochranu před politickými tlaky.

Ostatní strany možná nesouhlasily s důvody, které Langer pro zrušení zákona uváděl, ale nehnuly ani prstem. Měly totiž vlastní důvody. Každopádně nijak neprotestovaly, když účinnost zákona byla pro jistotu znovu odložena, už po čtvrté, v roce 2008.

Tím nejdůležitějším je, že by odpolitizovaná státní správa, v níž platí přísná odborná, tedy nepolitická kritéria pro kariérní postup, už nemohla být využívána k rozdávání prebend po volbách (tedy lukrativních postů ve státní správě), navíc by v důležitých úřednických postech mohli sedět, viděno optikou politických stran, jacísi poctiví naivkové, řídící se zákony-třeba při zmíněném rozdávání státních zakázek. Tomu je třeba za každou cenu zabránit.

Takže výmluvami politiků o tom, proč zákon bylo tak těžké nejprve přijmout, a pak ho nechat vstoupit v platnost, se nenechme mýlit. Někteří tento zákon údajně považovali za diktát Bruselu. Jiní se zase prý obávali, že kdyby zákon začal platit, „zacementoval“ by ve státní správě úředníky dosazené poslední vládní garniturou. Jediné, co lze usoudit vcelku s jistotou, je, že oficiálně zveřejněné důvody, které politici nabízejí a nabízeli proti zákonu o státní službě, se liší od těch skutečných.

Skutečnost, že Česká republika zákon o státní službě, který kdysi slíbila EU jako podmínku svého členství, nepoužívá, je otřesná nejenom proto, že poměrně zjevným důvodem pro otálení stran je snaha uchovat si vliv nad státní správou, tedy snaha o uchování volného prostoru k čachrům umožňujícím korupci. Nehorázné je toto jednání také proto, že ukazuje, jak nespolehlivým členem EU naše země je.

Nejvíc na absenci zákona o státní službě doplácejí obyčejní občané. Právě oni, nikoliv privilegovaní členové politické třídy, se musí pravidelně utkávat s neprofesionální státní správou. A právě oni nakonec zaplatí vysokou cenu za korupci, například v podobě pochybných státních zakázek, které zpolitizovaná státní správa umožňuje.

A ještě něco: pokud přijdeme o miliardy z Bruselu kvůli neschopnosti peníze čerpat, bude to též převážně vinou nekvalitní státní správy.

Bude tedy zajímavé sledovat, jestli se najde nějaká politická strana, která jasně prapor boje o rychlé zavedení zákona o státní službě zvedne.

Těm stranám, které toto téma budou ignorovat, nevěřme o jejich údajně upřímném boji s korupcí, ani o jejich proevpropské orientaci ani slovo.

K tomu není co dodat. Co na to pan Nečas, pan Vondra, pan John a další? Ti jsou zticha.

Myslím, že navýšené DPH na 20% tak jako tak nesníží státní deficit, naopak, státní deficit bude nadále utěšeně narůstat. V absolutních číslech vybraná DPH bude nižší než před jejím procentuelním zvýšením. Rozšíří se šedá ekonomika, zvětší se nezaměstnanost, lidé budou méně kupovat. Prostě stále platí: "kde nic není, tam ani čert nebere". Když tak chodím Prahou (já totiž chodím pěšky a dívám se okolo sebe), vidím prudký nárůst různých oznámení a cedulí, upozorňujících na volné kanceláře nebo volné obchody k pronájmu. To znamená, že podnikatelé zavírají a končí. Když podnikatel skončí, logicky jsou zaměstnanci bez práce, mají méně peněz a nemohou si dovolit kupovat jako v době, kdy měli práci. Tím se nebezpečně roztáčí spirála, protože česká ekonomika je založená na spotřebě.

Česká ekonomika rostla, když banky půjčovaly. Jednou v létě, myslím to byl rok 2004, jsem zašel do pobočky ČSOB na Jiráskově náměstí v Praze. Přede mnou u přepážky byl člověk, muž asi 35 roků, oblečený do spodního prádla, na nohou vietnamky, za ruku vedl malé děcko. Po chvíli když odešel a přišel jsem na řadu, v narážce na oblečení předchozího návštěvníka, jsem pracovnici u přepážky řekl: "vy máte teda klientelu." Pracovnice banky mi na to odpověděla: "co máme dělat, máme nařízeno jim půjčovat, tak jim půjčujeme. Nechci vidět ty konce."