Řecká krize
květen 2010

krize v Řecku

V průběhu jara 2010 se naplno rozhořela takzvaná "řecká krize". Podstatou řecké krizi je, že řecký stát měl v uplynulých letech mnohem větší výdaje, než příjmy. Velké výdaje spočívaly především ve vysokých nákladech neproduktivního a rozsáhlého státního aparátu. Jednoduše a lidsky řečeno: úředníci se přemnožili a začali si sami rozdělovat státní finance. Aby se na to hned nepřišlo, vylepšovali účetní evidenci a zveřejňovali chybná data. V důsledku toho se Řecko dostalo na pokraj platební neschopnosti. Problém je o to horší, že Řecko je členem eurozóny. Řecko tak porušilo kritéria pro setrvání v eurozóně. Logickým vyústěním problému mělo být opuštění eurozóny a návrat k národní měně.

Toto řešení, tedy opuštění eurozóny a návrat k národní měně, řecké drachmě a následné finanční půjčky od jiných států nebo MMF, však není na pořadu dne. Evropští politici se totiž snaží zachovat rozsah eurozóny za každou cenu. Zvolili tedy jiné, alternativní, politické řešení, nazvané "Jeden za všechny, všichni za jednoho". Tak nějak po vzoru třech mušketýrů. Tímto politickým řešením má být napumpování peněz ostatních států eurozóny do Řecka. Toto politické řešení má řadu nedostatků. Prvním problémem je fakt, že všechny státy eurozóny se více či méně potýkají s vlastním zadlužením a některé si musí sami vypůjčit, aby měli Řecku vůbec co půjčit. Protože každá výpůjčka je spojená s úroky, vzniká otázka, za jakých úroků si vypůjčí jednotlivé státy a za jakých úroků potom vypůjčené prostředky půjčí Řecku. Pro některé státy může být takováto transakce nakonec ještě prodělečná.

Dalším problémem je pokles směnné hodnoty eura. Euro je totiž především umělá měna, kterou přijala řada států, když přepočetla vlastní národní měny dohodnutým koeficientem a následným přechodem na euro. Bohužel tyto státy přitom nevytvořily společné ministerstvo financí ani společný daňový systém. Každý stát si ponechal vlastní daňový systém a vlastní ministerstvo financí.

Představte si situaci, kdy se dohodne deset firem a utvoří jakési konsorcium a toto konsorcium vydá akcie. Na počátku budou mít akcie konsorcia nějakou hodnotu. Každá firma v konsorciu si však bude hrát na vlastním písečku. Hodnota akcií konsorcia však bude odrážet stav hospodaření všech firem v konsorciu. Když se všechny firmy budou nezávisle na sobě zadlužovat, logicky hodnota akcií konsorcia bude klesat. Jestliže jedna firma bude stát před bankrotem, bude jistě krásné, když jí ostatní pomůžou. Pokud však bankrotující firma neopustí konsorcium, tak její setrvání v konsorciu se nutně projeví na směnné hodnotě akcií konsorcia.

Situace eurozóny je o to horší, že vysoké zadlužení a chyby v hospodaření má také Španělsko a Portugalsko. Problém Španělska je v tom, že se zde nastavělo obrovské množství nemovitostí. Vláda tak řešila problém zaměstnanosti. Banky půjčovaly a investoři stavěli nemovitosti a snažili se nalákat do slunného Španělska zahraniční kupce nemovitostí. To se však dařilo na počátku projektu. S příchodem bankovní krize v roce 2008 začalo zahraničních kupců nemovitostí ve Španělsku rychle ubývat. Nemovitosti se neprodávají a nové se tedy již nestavějí. Výsledkem jsou dluhy a obrovská nezaměstnanost, které ústí ve vysoké státní výdaje v sociální sféře.

Někteří ekonomové říkají, že odchod Řecka z eurozóny by nemocné Řecko nevyléčil. To je pravda jen z části. Odchod Řecka z eurozóny by jednak udržel stabilitu eura a jednak umožnil Řecku devalvovat národní měnu. Respektive, Řecko by znovu zavádělo národní měnu se zcela jiným směnným kurzem vůči euru, než s jakým národní měnu opouštělo, když k euru přistupovalo. Udržování Řecka v eurozóně má navíc ten dopad, že Řecko si nemůže půjčit od koho by chtělo. Pokud by Řecko opustilo eurozónu a vrátilo se k národní měně, řecké drachmě, mohlo by si vypůjčit například od bohaté Číny. Pokud Řecko setrvá v eurozóně, půjčovala by si od Číny celá Evropská Unie a to není politicky populární.

Německý Financial Times porovnával problém Řecka s Maďarskem, které není členem eurozóny a které mohlo devalvovat vlastní národní měnu a zachovat národnímu hospodářství konkurenceschopnost. Pokud by Řecko opustilo eurozónu, mělo by více šancí na ozdravění. Na rozdíl od Maďarska má totiž výrazně lepší hospodářský potenciál. Dost podstatnou částí příjmu Řecka je cestovní ruch, který v Maďarsku chybí. Při návratu Řecka k drachmě by cestovní ruch nijak neutrpěl, pokud by ještě nestoupnul v důsledku levné řecké drachmy. Naopak, setrvání churavého Řecka v eurozóně se projeví zcela jistě snížením turistického ruchu, protože ceny v Řecku v důsledku vládních škrtů půjdou rychle nahoru a přitom řekové budou platit pro ně drahým eurem.

Vraťme se zpět k příkladu s konsorciem deseti nezávislých firem. Představme si, že po téměř bankrotu jedné firmy, se k bankrotu přiblíží další dvě nebo tři firmy. Jak se asi bude vyvíjet hodnota akcií konsorcia? Přirozeně bude klesat. Firmy uvnitř konsorcia si navzájem budou půjčovat a tvářit se navenek, že je vše v pořádku tak dlouho, dokud si budou mít co si navzájem půjčovat. Nakonec nezbyde, než si vypůjčit venku. A pokud nerovnováha uvnitř konsorcia poroste, může snadno dojít k tomu, že bohaté firmy z konsorcia vystoupí.

Když uvedený model s konsorciem firem převedeme zpět na eurozónu, pak je otázkou času, kdy si začne eurozóna půjčovat ve světě a kdy nejsilnější ekonomiky eurozónu opustí nebo kdy hodnota eura bude nižší než hodnota indonéské rupie.

Vyhlídky a poučení pro Českou republiku

Ačkoliv Česká republika není členem eurozóny, je na eurozóně nesmírně závislá. Kurz české koruny se pohybuje stejně, jak pohyb eura. Je to dáno tím, že eurozóna je největším obchodním partnerem České republiky. Jedinou momentální výhodou je, že Česká republika nemusí půjčovat Řecku finanční prostředky. Avšak na oslabení eura doplatí Česká republika stejně jako ostatní státy v eurozóně.

Pokud chce Česká republika zabránit řeckému a maďarskému scénáři, musí radikálně omezit státní výdaje, začít šetřit. To jest drasticky zredukovat státní aparát, zrušit státní úřady a o desítky procent zredukovat pracovní místa ve státním aparátu. Ve druhém kroku musí Česká republika změnit systém středního a vysokého školství, investovat do vědy a vzdělání, aby změnila charakter hospodářství, aby se z manufaktury stala vývozcem moderních technologií. Tyto změny, zejména investice do školství a vědy však dávají výsledky až po mnoha letech, minimálně po 10 letech, spíše později. Lze očekávat, že i když se Česká republika vyhne řeckému nebo maďarskému scénáři, bude v nadcházejících deseti letech chudou a zaostalou zemí, jakýmsi rozvojovým skanzenem v srdci Evropy.