České rodinné zlato, aneb české sklářství
listopad 2008

ceske sklarstvi
Na začátku 90-ých let, když začala tzv. "kuponová privatizace", jsem také dostal kuponovou knížku. Odložil jsem ji, protože jsem říkal, že to zase bude nějaká státem organizovaná lumpárna a já se lumpáren neúčastním. Z té doby se mi vybavují jména jako Grégr, Dlouhý, a jiní. Ti všichni hlásali cosi o českém rodinném zlatu, kerým se tenkrát označovaly české sklárny a karlovarská porcelánka.

V roce 1994 jsem byl ve Státech, na Technical Uni ve Virginii, kde jsem se "školil" přes business a management, ale hlavně jsem se na Českou republiku díval přes Velkou louži, z druhý strany a byl jsem tam dost dlouho, abych si ten pohled mohl užít. Tehdy jsem změnil názor na české rodinné zlato a začal jsem říkat, že by se tyhle fabriky měly co nejdřív prodat nebo lépe zrušit. Ony totiž už tenkrát byly ztrátové. Jenže pánové co o tom rozhodovali, namísto prodeje tyhle fabriky dotovali, ze státních peněz. Když se podíváte do Hospodářských novin a MF Dnes z tehdejší doby, najdete tam každý rok, vyšlo to pravidelně na jaře, krátkou zprávičku o tom, jaký měly český sklárny obrat a kolik dostali státní dotaci. Tehdy jsem si říkal, že za státní dotace se dobře podniká.

V roce 1997 jsem nelenil a také se zapojil do českého sklářství. A to tak, že jsem začal organizovat export českého skla. Z části mne k tomu donutily Klausovy balíčky. Nakonec kurz české koruny versus americký dolat byl exportu nakloněn. Nejdříve jsem dojel do sklárny v Poděbradech, prohlédl si co dělají a chtěl jsem katalogy a ceníky. Ty jsem nedostal, místo toho jsem se setkal s nevraživostí a odmítavým přístupem. Několikrát jsem obešel všechny prodejny se sklem v Praze... a co jich tenkrát bylo. Sklo se prodávalo na kdejakém rohu. Pak, když jsem objel další sklárny, Josefův důl, Světlou nad Sázavou, Egermann v Novém Boru a další, jsem si všimnul, že cosi není v pořádku. Výrobky které měl dělat třeba Egermann měly v pražských prodejnách často nálepku jiné sklárny a tak dokola. Pochopil jsem později. Nálepky se v prodejnách přelepovaly, aby se kupujícím, turistům znesnadnilo najít zdroj, sklárnu. Důvod byl v obchodní politice českých skláren.

Ta obchodní politika byla totiž dosti svérázná. Když jsem ji srovnával s obchodní politikou výrobců počítačových dílů, jejichž dovozem jsem se bavil od roku 1990 do roku 1997, tak jsem žasnul. Zatímco dodavatel monitorů měl jednu cenu a z té dával množstevní slevu obvykle v rozmezí 7% až 25%, tak české sklárny měly dvojí ceny - pro českého kupujícího a pro zahraničního kupujího. Slevy nedávaly žádné, nejvýše a to jen někdy, například 0.5% při platbách nad 100 tisíc Kč v hotovosti. V praxi to znamenalo, že coby exportér musím ceny navýšit. Reálně o takových 10% až 20%. Navíc ačkoliv jsem byl český kupující, sklárna mi prodávala za vyšší ceny, za ceny pro zahraničního kupujícího, protože prodejní oddělení ve sklárně řeklo, že zboží jde na vývoz. A vedle toho jsem ještě zaplatil tehdy 22% DPH, kterou mi stát sice vrátil, avšak se značným zpožděním. Podpora ze strany skláren nebyla žádná. Žádné katalogy, žádné ceníky. Nic.

Pochopitelně jsem potřeboval prospektový materiál. Ten jsem si musel vyrobit sám. Udělal jsem to tak, že jsem se nejprve naučil fotografovat sklo. To vůbec není snadný. Pak jsem vzal foťák, vybavení a objížděl sklárny, kde mi často milostivě dovolili si jejich výrobky vyfotit. Pravda, byly světlé vyjímky, třeba pan Uxa v Josefodole, naopak Crystalex v Novém Boru byl přímo nepřátelský. Tenkrát se fotografovalo na film, nebyly digitály s rozlišením 12 megapixlů ap. Film se dal vyvolat, udělaly se fotky, ty se skenovaly do počítače a v červenci 1997 jsem otevřel WEB stránky, na kterých byly fotografie českého skla. To bylo něco převratného, české sklárny v té době neměly žádné WEBy. Na náš WEB tehdy vedl link z českého velvyslanectví v USA. Byla to snad největší galerie českého skla na Internetu.

ceske sklarstvi
V roce 1998 jsem pro potřeby exportu českého skla založil Bohemia House s.r.o. a nechal vytisknout vlastní firemní prospekty s českým křišťálovým sklem. Byla formátu A4 a měly 6 stran. Vydal jsem se na cesty, do Indie, Singapore a Austrálie. Tam všude jsem prospekty rozdával a ukazoval vzorky. To se ale vůbec nelíbilo české firmě Bohemia Crystal. Ta měla afilace jak v Singapore, tak v Austrálii. Tak třeba v Sydney jsem v jejich obchodě (byl dole na Pitt Street) strávil 2 dny. Prostě jsem tam šmíroval, kolik tam chodí lidí, jací lidé a co kupují. Tedy žádná sláva to tehdy nebyla. Ve Victoria building v Sydney se prodávaly skleněné broušené figurky. Obchůdek byl nahoře vedle obchodu s oděvy co patřil Joe Banana. Ta nejmenší figurka, co v Praze stála asi 20 Kč, se tam prodávala za něco přes 100 AUD, to bylo v přepočtu přes 2000 Kč. Od majitelky jsem se dozvěděl, že figurky pocházejí z Česka, ale nevozily se přímo. Z Preciozy se kupovali jednotlivé části a to přes prostředníka ve Švýcarsku, který je dodával do Austrálie a na předměstí Paramatra je číňané slepovali (to se dělá speciálním lepidlem, které se vytvrzuje pod UV světlem). Podobné zprávy jsem dozvěděl na východním pobřeží, tam všude v čínských obchodech byly vidět české broušené mísy a vázy s nálepkami "Made in Czechoslovakia". Číňané mi vysvětlili, že to sklo není z Česka, ale těla jsou odlity v Číně, přivezena do Austrálie a vietnamci, kteří před rokem 1989 byli v Československu ve sklárnách a naučili se brousit sklo a pro roce 1989 byli repatriováni, tak tihle vietnamci byli najati číňany, žili v Austrálii a brousili čínské sklářské odlitky a na ně se lepili cedulky "Crystal Glass - Made in Czechoslovakia". Ceny byly asi třetinové ve srovnání s cenama v prodejně Bohemia Crystal Pvt. Ltd v Sydney. Ta prodejna byla myslím v roce 2000 zavřena protože nebyla schopna konkurovat.

Dalším problémem byli čeští skláři. Řada z nich odešla, nebo byli propuštěni ze sklárny. Protože jediné co uměli, bylo dělat sklo, založili si živnost a pořídili si garážovou sklárnu a směle konkurovali svému bývalému zaměstnavateli. Někteří odjeli do zahraničí a naučili tamní obyvatele dělat české sklo. Znám skláře, kteří jeli do Norska, do Indie, do Číny a asi i leckam jinam. Výsledek téhle kontroverzní činnosti se dostavil záhy. Indové, pracovití a přičinliví si dnes dělají české sklo sami a masově. Například v roce 2000 jsem prodal 40 tisíc vánočních ozdob do Portugalska. Pocházely ze severních Čech. A byla to poslední dodávka českého výrobce. Po této dodávce český výrobce skončil, protože nebyl schopen konkurovat levným vánočním ozdobám z Číny a Indie. Zatímco český výrobce dával malovat ozdoby do Polska a bojoval s prolémem, kde sehnat pracovnice, indický výrobce nemá žádný problém pracovnice sehnat. Několik tisích schopných indických dívek, okamžitě připravených sednout na zem, na hadr a malovat vánoční ozdoby od ranního kuropění do pozdní noci za hrst rýže, se najde do několka dní.

Dalším problémem politiky českých skláren byla inovace a balení. Inovace nebyla žádná. Co pamatuji, od roku 1997 až do roku 2004 se vyrábělo stále to samé. Designy se téměř nelišily. Existoval katalog, asi 1000 brusných designů, pocházející někdy z 80-ých let a ten se používal pořád. Hororem bylo balení. Prodejní oddělení ve sklárnách naprosto nechápalo, když jsem po nich chtěl, aby sklo bylo umyté a zabalené v čisté pěkné krabici. To nebylo v Česku možné. Tak, když jsme sklo přivezli ze skláren, museli jsme výrobky umýt a přebalit. Za tím účelem jsem měl najatou kartonážku, která mi vyráběla modré krabice s naším firemním logem. Krabice byly uvnitř se saténem. Bylo to takové dárkové balení. Ale bez něj, nebyly výrobky v Asii prodejné. Korea, Vietnam, Japonsko, Indie by je jinak vůbec nevzali. Jenže tahle činnost vše prodražovala.

Zajímavá epizoda byla s Preciozou. Měl jsem té době najatou japonku. Ta, krom toho že mne začala učit japonsky, mi vysvětlila, jak obchodovat s Japonskem. Sehnala zákazníky a potřebovali jsme pro ně skleněné figurky z Preciozy. Precioza si dala podmínku, že musíme mít živnostenský list pro bižuterii. To nám zabralo 3 měsíce a stálo asi 5 tisíc Kč na úředních poplatcích notářovi, rejstříku ap. Pak Precioza řekla, že nám stejně nemůže dávat tolik zboží co chceme. Dostávali jsme asi polovinu i méně. Ale vyváželi jsme každý měsíc do Japonska. Po pár měsících přijel náš japonský zákazník a chtěl vidět fabriku. Zavolal jsem do Preciozy na obchodní oddělení a domluvil se, že pána z Japonska přivezu. To bylo v roce 1999. Tehdy tam pracovala slečna Rumlárová a ing. Netrh, její vedoucí. Dohodli jsme se, že mu ukážou výrobu a nebudou jej přemlouvat, aby kupoval přímo z Preciozy, že způsob prodeje přes Bohemia House bude zachován. Po příjezdu do Preciozy nás uvítala slečna Rumlárová, tehdy ještě svobodná s ruským jménem. Dala pánovi z Japonska vizitku a hned připomenula, že je z Vladivostoku. Ukázala mu vzorkovnu a začala ho přesvědčovat, aby kupoval přímo z Preciozy. Když jsme se vrátili do Prahy, pán z Japonska jen zkonstatoval, že ta paní je Ruska a Japonsko je s Ruskem stále ve válečném stavu. Asi za 2 týdny přišel majl z Japonska, že litují, ale nemají zájem o figurky z Preciozy. Přestali kupovat od nás a nekupovali ani z Preciozy. Chyba byla v absolutní neznalosti obchodníků v Precioze. Japonského klienta měl přijmout šéf oddělení, muž a nikoliv žena, nadto ruska a nemělo dojít k přesvědčování o změně dodavatele.

Vedle pochybné obchodní politiky českých skláren, mizerného balení výrobků, téměř žádné inovace designu průběžně rostla cena energií, plynu a elektřiny, ale také vstupních surovin a též mzdové náklady. Proti tomu od roku 2000 začal působit klesající americký dolar a snižující se odbyt byl ještě umocněn konkurencí v Asii, kterou zčásti vyškolili sami čeští skláři. Bylo otázkou času, kdy se z českého rodinného zlata stane český šrot, s kterým si nikdo nebude vědět rady.

Dnes si tak říkám, kdyby se bývaly ty miliardy na státních dotacích do českého sklářství bývaly použily do českého školství a na začátku 90-ých let do inovace českého elektronického průmyslu. Česko by dnes bylo v jiné pozici a mělo o starosti méně.