Jak to vše začalo

Česká správa sociálního zabezpečeni
Občas jsem tázán lidmi z Česka proč naše společnost sídlí ve Spojeném království a ne v Česku. Někteří, většinou ti, co všechno předem vědí a znají, se naivně ale bohužel chybně domnívají, že jsem kdysi emigroval a ve Spojeném království založil firmu a teď do Česka exportuju svoje rozumy. Tak abych tyhle nesmysly uvedl na pravou míru. Celé to začalo úplně jinak.

Na jaře roku 1998 jsem založil firmu v Praze a to pod názvem Bohemia House s.r.o. Hlavní činností byl export českého skla, dřevěnných hraček a podobného zboží. Vyváželo se od samého počátku mohutně. Problémy byly ani ne kam a komu prodat, ale co prodat. Abychom se mohli soustředit na podnikání, vyřešil jsem otázky plateb sociálnímu úřadu tak, že jsem v lednu 1999 poslal sociálnímu úřadu v Praze 9 všechna vyplněná hlášení, za každý měsíc, za každého zaměstnance, na celých 12 měsíců dopředu. A také hned v lednu 1999 naráz na celý rok zaplatil sociální odvody. Jeden by řekl, že úředníci na sociálním úřadě budou spokojení, když vše dostanou takto včas a peníze dlouho předem. Ale to jsem se mýlil, protože v Česku je vše opačně než v civilizovaném světě. V Česku jsem tímto sociální úředníky vůbec nepotěšil. Naopak, rozuřil jsem je k nepříčetnosti.

Zhruba v dubnu 1999 jsem dostal od sociálního úřadu v Praze 9 výhružný dopis, anonymní, nepodepsaný, že když neodevzdám příslušná hlášení každý měsíc k 1.dni, že budu pokutován a sankcionován a trestně stíhán. Vypravil jsem se na sociální úřad v Praze 9. Sociální úřad sídlil v paneláčku v přízemí a v 1.patře. V přízemí se povalovali všelijaké osoby práce se štítící, zjevně ve snaze vyzískat nějakou tu podporu. V obleku s kravatou jsem si tam připadal zcela nepatřičně. Po příkrých schodech jsem vyšplhal do 1.patra k vedoucímu. Povídám mu, že mu nesu dopis. Pan vedoucí, mohutné obrovité postavy s nadváhou na mne vyštěkl, že kancelář je dole. Sešplhal jsem po příkrých schodech opět dolů, vešel do kanceláře, kde se odevzdávaly dopisy. Předal jsem dopis úřednici. Ta si jej přečetla. V dopise bylo sdělení, že jsem sociálnímu úřadu všechna hlášení odevzdal na celý rok dopředu a zaplatil příslušné odvody. Úřednice vyvalila oči, podívala se mne a zaštěkala: "S tímhle si běžte nahoru za panem ředitelem!" Povídám, že už jsem tam byl, že mi řekl, že to mám odevzdat jí. Úřednice zvedla telefon a zavolala o patro výše řediteli. Pak na mne vyštěkla, abych si počkal na chodbě, že pan ředitel přijde.

Po chvíli slezl pan ředitel ze schodů. Vešel do kanceláře. Přečetl můj dopis a začal rudnout. Opřel se o futro dveří a zařval: "Co to má znamenat?" Povídám mu, aby mi dal na kopii razítko a originál si nechal. Mezitím ale úřednice na kopii už razítko dala. Pan ředitel vzal nůžky a ustříhnul z kopie dopisu tu část, kde bylo razítko a kopii dopisu s vytřiženým dolním pravým rohem mi vrátil. Řekl jsem mu, že si budu stěžovat. To už ho rozuřilo tak, že se na mne vrhl. Jenže v cestě mu stál stolek, takže přepadl. Na nic jsem nečekal a utekl z úřadovny sociálního úřadu ven na ulici.

O stanici metra dále byla úřadovna Policie, tak jsem tam zamířil. Po chvíli čekání se mnou policista sepsal protokol. Popsal jsem vše co se na úřadovně sociálního úřadu odehrálo. Policista si vše zapsal, měl tenkrát ještě psací stroj. Pak se mne zeptal: "udělali Vám něco? třeba zlámali ruku, nebo tak?" Povídám, že ne, že jsem utekl a že běhám rychle, že ředitel sociálního úřadu při jeho váze neměl šanci mne dostihnout. Policista na mne kouknul a povídal: "Tak to buďte rád. Všichni neměli takové štěstí." Pak mi dal podepsat protokol, vyprovodil mne ze služebny a po cestě povídal: "My už je tam všechny známe. My už tam ani nejezdíme je zjišťovat".

Po několika týdnech moji rodiče mi říkali, že prý dopoledne před domem na ulici byly dvě úřednice ze sociálního úřadu a snažily se mne sehnat. Když zjistily, že tam nejsem, chvíli stály a vyřvávaly na celou ulici, že nás všechny nechají zavřít. Pak prý odešly. Za pár dnů poté přijela místní policie. Byl pátek večer, asi 8 hodin. Policista říkal, že dostal rozkaz mne v pondělí ráno eskortovat na sociální úřad. Pověděl jsem mu celou situaci. Policista řekl, že dobře, abych teda v pondělí ráno přišel na služebnu místní policie, že mne tam svezou.

V pondělí ráno, to byl tuším květen 1999, jsem se dostavil na místní policejní služebnu. Nasedli jsme do auta. Já s policistou seděl vzadu, druhý řídil. Po cestě jsme se bavili, pomohl jsem jim najít paneláček, kde sociální úřad sídlil. Ještě v autě jsem se s nimi dohodl, že až mne tam předají, že počkají a neodejdou. Po pár minutách jsme dorazili na sociální úřad, vyšplhali do 1.patra, kde na nás čekala úřednice. Úřednice podepsala policistům převzetí zásilky, tedy jako mne. Policisté si sedli na židle vedle vchodu v místnosti, já vedle úřednice k jejímu stolu. Úřednice povídala policistům, že to je vše, že mohou odejít. Jeden z policistů ji odpověděl, že si na mne počkají. Úřednice znejistěla. Policista se vzápětí dotázal, proč mne měli předvést. Úřednice odpověděla, že se vyhýbám předvolání. Odpověděl jsem, že se nevyhýbám, že jsem žádné předvolání nedostal a že jsem na zdejším sociálním úřadě byl před 2 týdny a ředitel mne chtěl fyzicky napadnout. Pak úřednice vytáhla ze šuplíku obálku s modrým pruhem. Ukázala mi obálku zezadu a povídala, že jsem odmítl převzít tento dopis s předvoláním. Chtěl jsem, aby mi obálku ukázala zpředu. Úřednice rukou ucukla a řekla, že to nesmí. Policista, který seděl vzadu u dveří se zvedl ze židle, přišel ke stolu a vzal jí dopis z ruky. Vzápětí povídal: "Ale vždyť to není dopis pro tohoto pána". Úřednice vyskočila ze židle a utekla z místnosti.

Za necelou minutu vešla jiná úřednice a povídala, že je vedoucí a cože se tu děje. Tak jsme si to všechno za přítomnosti policie vyříkali. Vedoucí úřednice nejdříve zatloukala, že náš dopis s hlášeními sociálnímu úřadu nedostala. Po předložení podacího lístku řekla, že tedy dostala, ale že v dopise byly prázdné papíry a ne hlášení. Vzápětí přiznala, že naše hlášení dostali a vyhodili, protože prý nemají místo kde je skladovat. Pak sepsali protokol, že jsem se ničeho nedopustil, že je vše v pořádku a žádné sankce nebudou. Přislíbil jsem ji, že dostanou fotokopie z kopií těch hlášení, která jsem jim poslal a které oni vyhodili. Pak jsme se rozešli.

Druhý den v úterý, v poledne jsme dostali do kanceláře dopis od sociálního úřadu v Praze 9, usnesení, kterým se nám ukládá pokuta Kč 2500 za to, že jsme neodevzdali včas hlášení. Dole uvedeno, že se můžeme odvolat k sociálnímu úřadu v Praze 9. Napsal jsem tedy odvolání a následující den je zanesl na sociální úřad v Praze 9, do paneláčku. V přízemí, kde se odevzdávali hlášení, u onoho stolku, kde se na mne před pár týdny ředitel sociálního úřadu chtěl vrhnout, seděla úřednice. Ačkoliv bylo ráno, byla v podivném stavu. Zaklepal jsem prstem na desku stolu, aby se probrala a položil jsem před ní dopis a vedle kopii a řekl jí aby na kopii dala razítko. Úřednice na mne pohlédla kalnýma očima, ztěžka zvedla ruku s razítkem, ale na kopii dopisu se netrefila. Odešel jsem s kopií i dopisem pryč a ten den jsem odvolání odeslal celopražské správě sociálního zabezpečení s přípisem, proč nebylo odvolání podáno na Praze 9.

Za necelý měsíc přišla odpověď ze sociálního úřadu v Praze 9. Poslali mi neodvolatelné rozhodnutí, že moje odvolání se zamítá protože nebylo podáno u správného úřadu. Shodou okolností jsem letěl do Londýna. Napsal jsem z Londýna dopis celopražskému sociálnímu úřadu, že tuto záležitost zveřejním v tisku v Londýně. Za několik dní poté jsme v Praze obdrželi odpověď z celopražského sociálního úřadu, kde nám sdělili, že předchozí neodvolatelné rozhodnutí se ruší a našemu odvolání se vyhovuje.

Ale to už byl konec léta 1999. Po této zkušenosti jsem založil společnost ve Spojeném království a na pražském sociálním úřadě jsem se odhlásil. Při mé poslední návštěvě, když jsem se odhlašoval, byly úřednice sociálního úřadu velice usměvavé a celé potěšené, že mají o jednoho daně platícího poplatníka méně a popřáli mi ve Spojeném království mnoho úspěchů. Já jim v Česku rovněž.